Blog původně o Portugalsku

Kongres o lidských právech

Proběhl v sobotu a v neděli v semináři pro studenty teologie a já jsem jej mohla pomáhat připravovat a jsem za to ráda. Tento kongres byl určen pro mladé od 15 let a myslím, že speciálně se jej zúčastnila mládež z našich třech oratoří, i když přijít mohl kdokoliv. A proč zrovna téma lidská práva? Myslím, že pro Juarez je toto téma aktuální, zéjména proto, že od jisté doby tady lidé musí žít s velkým množstvím vojáků, kteří ne vždy lidská práva akceptují a dodržují a nevím jak lidé tady, ale já mám větší strach z těch vojáků než z drogových dealerů apod. protože ti vypadají, že by nevaháli své samopaly, které mají stále při sobě  použít.

A jak to celé probíhalo? Začalo se v sobotu ve čtyři hodiny odpoledne a přišlo asi 350 mladých.  Nejdříve proběhly nějaké uvítací aktivity a poté proběhla hra s názvem Maraton Gigante, která měla za úkol zjistit, kolik z účastníků si přečetlo dva průvodce o lidských právech, které byly v oratořích i na stránkách salesiánů. Poté následovalo povídání třech pozvaných hostů, kteří měli možnost 15 minut mluvit na téma lidská práva. Po dotazech účastníků proběhla poslední aktivita tohoto dne a to vytvoření zdi “obvinění” kde mohl každý napsat, co se mu nelíbí a s čím není spokojený v souvislosti s lidskými právy.

V neděli dopoledne se začalo opět aktivitama, takže jsme zpívali, tancovali a tak podobně, což se samozřejmě všem líbilo. Následně jsme se všichni společně přesunuli do sálu, kde opět 15 minut hovořili pozvaní host. A co se dělo odpoledne? Tak například se obědvalo, vytvořily se skupinky, které měly za úkol sestavit svých 10 nejdůležitějších lidských práv, “scénkovalo” se  a závěrem skupinky společně vytvořily prohlášení, ve kterém stálo, co by chtěli změnit, co se jim nelíbí a co jako mládež tohoto města mohou udělat. Vrcholem tohoto kongresu byla mše svatá, kde se zeď “obvinění” proměnila v zeď “naděje”.

Pro mě měl tento kongres význam hlavně proto, že jsem se mohla podílet na organizaci akce zhruba pro 350 lidí, což jsem nikdy nedělala a také jsem se dozvěděla spoustu věcí o problémech Juarezu a lidských právech.

MJS - Setkání salesiánské mládeže v Guadalajaře

Po dvou měsících pobytu tady jsem dostala možnost jet na setkání mládeže do Guadalajary. Z každé oratoře jeli tři zástupci a jako zástupci našich otců, kteří se setkání nemohli zúčastnit jsme jeli já a Marco. První otázka, která se řešila před odjezdem bylo, jak se na místo setkání dopravíme. Nakonec se zjistilo, že nejlevnější bude půjčit auto a tak jsme ve čtvrtek po obědě vyrazili v plném počtu i s řidičem do Guadalajary. Na místo jsme dorazili na druhý den, kolem poledne. Posledních pár hodin jsem měla pocit, že už nevydržím sedět, ale cesta byla jinak příjemná.

Setkání začínalo oficiálně ve čtyři hodiny odpoledne a tak jsme si vyhodili věci z auta a vyrazili do města (akce se nekonala přímo ve Guadalajaře, ale kousek vedle - město s názvem Tlaquepaque). No a musím říct, že to bylo něco úplně jiného než v Juarezu. Stromy, hezké centrum a tak podobně. Ale tím nechci říct, že by se mi v Juarezu nelíbilo, jen to bylo něco odlišného. I když všichni tady tvrdí, že Juarez je škaredé město. Tak jsme se procházeli, nakupovali, fotili se, prostě pohoda…..

Akci vám asi moc popisovat nebudu. Bylo to takové klasické setkání jaké bývá u nás. Probíraly se různé témata, představovala se Karta identity pro všechny střediska v naší provincii, pracovalo se ve skupinkách, hrály se hry, zpívalo se atd. Seznámila jsem se se spoustou lidí, byla jsem představená celému sálu jako dobrovolnice z Česka a taky jsem se samozřejmě ztrapnila, když jsem řekla, že jsem “byla” dobrovolnicí v Juarezu. Ale dobrý. Jedna skupina z Duranga se mnou strašně chtěla fotit, dělali se mnou interview a zajímalo je, jak se tu mám a co dělám. Taky jsem se konečně potkala tváří v tvář s padrem Javierem, který má na starosti dobrovolníky v naší provincii a se kterým jsem mailovala už v Česku a vyřizovala všechny potřebné věci. Večer po modlitbě nám vysvětlili, kde budeme spát a že ty skupiny, které mají vlastní auto posílají přespat na vzdálenější místo. Byli jsme unavení a představa noci v posteli byla hodně příjemná. Jenže problém byl v tom, že náš řidič zmizel i s autem a my se mu nemohli dovolat. Takže jsme jako poslední skupina zůstali ve středisku a čekali co s náma bude. Nakonec pro nás něco po jedenácté přijelo auto od skupiny ze Saltilla odvezlo nás na místo, kde jsme měli přespat u rodin. Bylo to moc fajn. Mile nás přivítali, rodiny si nás rozdělily, dali nám najíst, napít a pak už jen sladký odpočinek.

V neděli končilo setkání po obědě a my se dohodli, že si ještě prohlédneme centrum Guadalajary. Jedním slovem - krása! Miluju cestování a poznávání nových míst. Sice jsme tam nepobyli ani dvě hodiny, ale to podstatné z centra jsme viděli a stálo to za to. Každopádně domů se mi vůbec nechtělo. Výlet to byl perfektní a já jen doufám, že ne poslední.

El Día de los muertos aneb Památka všech zemřelých v Mexiku

Co u nás doma určitě nikde neuvidíte jsou oltáře, které se v Mexiku dělají na památku zemřelých. V oratoři to probíhalo následujícím způsobem: každá skupina, která se chtěla zúčastnit konkurzu o nejlepší oltář se musela zapsat v kanceláři se jménem mrtvého pro kterého chtějí oltář dělat. V sobotu se začalo s přípravami, protože samotný konkurz měl proběhnout v neděli večer po mši. Ilustrační foto na rajčeti.

Každý oltář se musí skládat ze spousty věcí a každá má svůj význam např. barevné papíry, pan de muertos (zvláštní pečivo-něco jako mazanec), cukrové lebky, květiny, ozdoby, kříže, sůl, jídlo a pití, které měl mrtvý rád, protože mexičané věří, že mrtvý přijde jíst s nimi, dále pak svíčky, fotografie mrtvého, pro kterého se oltář dělá a ta je postavena úplně nahoru. Po vyhlášení výsledků se mohlo sníst přinesené jídlo a tak jsme obcházeli oltáře a hledali, které jídlo je nejlepší.

V roce 1993, UNESCO prohlásilo mexický Den mrtvých za “nehmotné dědictví lidstva”. Myslím, že oslava tohoto svátku nemá ve světě obdoby. Jinak se prý slaví přímo na hřbitovech, kam rodiny donesou jídlo a pití a stráví většinou se svými zemřelými celou noc.

Jak přišla nakrátko zima do Juarezu

Tak jsem si vzpoměla, jak mi všichni z ČR před dvěma týdny psali, jak u nás sněží a já si to ani moc neuměla představit. No ale včera ráno začalo pršet, což by nebylo nic podivného, ale v průběhu dne začal silně foukat vítr a teploty se pohybovaly kolem šesti stupňů. A aby toho nebylo málo, tak večer začal padat sníh s deštěm. Dost mě to překvapilo a celý den jsem klepala kosu. Z oratoře jsme se vrátili už o půl osmé, protože tam nikdo nebyl. Tak jen doufám, že to tak nebude i v zimě. Budu muset vymyslet co se dá dělat v oratoři až bude taková kosa pořád. Problém totiž je, že nikde není žádné topení….

No a dneska nám padre Pollo koupil termoprádlo, abychom tu v zimě nezmrzli. Takže se nebojte, zimou tady asi neumřu. A od zítřka už zase hlásí oteplení, takže to snad bude v pohodě.

Události uplynulého týdne

Vzhledem k tomu, že se toho minulý týden moc zajímavého nedělo (tedy aspoň ne to, co by se mi zdálo zajímavé pro uveřejnění na blogu). Ale zúčastnila jsem se dvou akcí, o kterých napíšu něco bližšího. Tou první je koncert španělské skupiny El Consorcio, který jsem měla možnost navštívit s komunitou v pondělí v místním divadle. Tato skupina je prý známá po celém světě, jak mě ujistili mí mexičtí kamarádi, ale asi jsem nevzdělanec v tomto oboru, protože jsem ji neznala. Každopádně jsou už dost staří-všem jim je přes 60 let , ale přesto jsou velice čiperní a zpívají dokonale. Asi se to nedá moc popsat. Ale mě to potěšilo zvláště proto, že trocha kultury na tak vzdáleném místě je k nezaplacení. Jsem totiž kulturní člověk (když mám na to čas)

V sobotu jsem měla možnost být na kurzu improvizace, který vedly dvě odbornice na toto téma z New Yorku. Bylo to zajímavé, leč pro mě v oratoři nepříliš použitelné. Aktivity, které jsme tam zkoušeli byly spíše pro děcka ve školní třídě nebo pro skupinu animátorů apod. Každopádně jsme si to s Frodem i Markem dost užili. A myslím, že hlavní myšlenka tohoto kurzu a to “improvizace” je hodně dobrý impulsem v práci s dětmi a lidmi všeobecně a to i v oratoři. Takže se nebojte improvizovat! Já to tady taky někdy dělám

Česky mluvící návštěva

Asi před měsícem se mi ozvala Jana Švecová z Cagliera, že jí psal jeden novinář z MF DNES, který je v Mexiku na pracovní cestě. Ona mu napsala, že momentálně jsem v Mexiku já a poslala mu kontakt na mě. Ozval se za pár dnů, že bude i v Ciudad Juarez a že má v plánu napsat pár článků o situaci v Mexiku, mimo jiné i v Juarezu a zda by bylo možné se setkat. Tak jsem to probrala s padrem, který řekl, že ho mám pozvat na oběd. No a tak přijel. Jmenuje se Tomáš Nídr a v Mexiku bude až do Vánoc. Má v plánu ještě spoustu cest, takže Juarez byla jen taková třídenní zastávka.

Při obědě mluvil s padrema, protože ti toho ví o místní situaci mnohem více než já a také dostal tipy na lidi, se kterými by se zde ještě mohl setkat. Chtěl vidět oratoř, protože ho zajímalo co salesiáni dělají, takže jel po obědě s námi a bavil se ještě s některými lidmi. Pro mě to bylo moc příjemné odpoledne, protože jsem nejen mohla mluvit česky, ale mohla jsem někomu ukázat jak tady žiju. Navíc to byl moc milý člověk se širokým přehledem, který procestoval spoustu zemí.

Československo nebo Česká republika?

Tak jsem opět po nějaké době potkala lidi, kteří nejen ví, že existuje nějaká Česká republika a že už není Československo, ale kteří znají i jiné město než Prahu. Měla jsem z toho radost, protože přece jen, naše země není úplně velká a navíc je od Mexika velice vzdálená. Spíše mě překvapuje, že někteří lidé znají Československo, ale Českou republiku jako samostatnou zemi už ne. Že by to bylo tím, že jako Československo existovala od roku 1918 až do roku 1992 i když pod různými názvy (Československá socialistická republika, Česká a Slovenská Federativní Republika) a byla součástí tehdy velice významného Sovětského svazu? Asi ano. Každopádně když se mně někdo zeptá, odkud jsem, řeknu že z České republiky a pokud se rozvine konverzace na téma Československo, trpělivě vysvětluju, že to již neexistuje, ale ne proto, že bych neměla ráda naše sousedy, spíše proto, že si myslím, že si naše země zaslouží, aby se vědělo, že jsme samostatný demokratický stát, i přesto, že mnohdy nejsem hrdá například na to, co se děje v našem parlamentu a vládě. A i když moc ráda cestuji a ráda poznávám nová místa, stoprocentně přijímám za své přísloví: Všude dobře, doma nejlépe! Mám svou zemi ráda, stejně jako své rodné město-Ostravu.

A jelikož byl včera komunitní den, měli jsme volno a byli jsme opět po nějaké době pozvaní k jedné ze sponzorských rodin na jídlo, tentokráte na oběd, který se samozřejmě konal v dost luxusním a krásném domě. A večer jsme strávili s komunitou v kině na filmu Náhradníci s Brusem Willisem v hlavní roli. Bylo to v původním znění se španělskými titulky, takže jsem si procvičovala dva jazyky najednou. No a pokud máte aspoň trochu rádi filmy z blízké budoucnosti, mohu tento kousek režiséra Jonathana Mostowa vřele doporučit…..

http://kultura.ihned.cz/c1-38578590-nahradnici

Ještě napíšu jednu věc, která se mi tady líbí a to, jak si děti (tak kolem 10-14 let) přivydělávají. Například v obchodech, dávají zboží, které projde pokladnou do igelitových tašek a ve většině případů dostanou něco jako spropitné. Myslím, že je to hodně dobré, protože si zvykají, že nic není zadarmo.

Hola!

Asi bych se měla nejprve omluvit, že jsem dlouho nenapsala, protože mě někteří lidí urgují o napsání dalšího článku. Na svou omluvu mohu říct pouze to, že mě přes den napadne spousta věcí, které chci napsat, jenže když už se dostanu k samotnému psaní, najednou nevím co psát…..

Tak začnu tím, že mi přišel další pohled s krásným obrázkem mého milovaného města - Ostravy. Trvalo to pouhých osm dní. Což je úplně neuvěřitelné. Tímto děkuji všem, kteří mi tento pohled poslali a zároveň vás moc pozdravují všichni z místní komunity; tzn. padre Pepe, padre Pollo, padre Victor, padre Lalo, Elena, Sergio a Marco

A co je tu ještě jiné nebo co stojí za to zmínit? Tak například to, že mexičané konzumují neuvěřitelné množství sladkého pití, kterému se říká fresco (například, Coca-Cola, Sprite, Lift a podobné věci). Každopádně jako holka z čech si vystačím s vodou a tohle pití si dávám jen příležitostně. Taky je pravdou,  že tady lidé vypadají podle toho co konzumují, ale mám dojem, že nikoho nestresuje, pokud ma nejake to kilo navic a ze to neni zadna ojedinela vec. Není to jako u nás, kde se holky snaží vypadat jako vychrtlé modelky……A chili tu jí už malé děcka kolem dvou tří let a nemůžou pochopit, že mě to prostě nechutná. Co už. Přece jenom jsem cizinec.

Další co mě zaujalo je obsluha na pumpě. Když jedete natankovat na pumpu, vždycky je tam obsluha, které dáte klíček a řeknete kolik chcete benzínu či nafty. To je docela fajn, protože nemusíte vystrčit ani jednu nohu z auta O místní dopravě jsem už trochu psala, jen mě stále fascinuje, jak tady auta vypadají. 90% z nich je různě poškrábaných, nebo mají rozbité okna, světla či jiné části, ale při místním provozu se není čemu divit.

A protože jsme byly s Elenou v pondělí nakupovat (mimochodem jsme si obě udělaly radost; já třeba novou mikinou a dvěma tričkama), tak se trochu zmíním o cenách v obchodech. Aktuální kurz je 1Kč=0.77 pesos. Ceny v obchodech jsou opravdu nižší než u nás, např. 2,5 l Coca-Coly vás vyjde na 14 pesos, velké nescafé na 50 pesos, chipsy Lays-18 pesos, toustový chleba-15 pesos, deodorant Lady Speed Stick-40 pesos. Tak to je ve zkratce, abyste měli trochu představu.

Taky se mi ozval jeden novinář z MF DNES, který je na tři měsíce v Mexiku a chystá se napsat řadu článků. Mimo jiné prý bude i v Ciudad Juarez a rád by se se mou sešel. Tak jsem zvědavá…..Nevím kolik mu můžu říct o místní situaci po necelé měsíci pobytu, ale zároveň by bylo fajn vidět někoho od nás a mluvit česky přímo tady

A to je prozatím vše. Až mě zase něco napadne, tak napíšu. O víkendu bude víc akcí, tak třeba bude o čem psát.

Kurz pedagogiky a večeře s patrony

O víkendu jsme měli v oratořích kurz pedagogiky s jednou salesiánkou jménem Amálie, která za náma přiletěla z Mexico city. V naší oratoři probíhal kurz v sobotu od deseti od rána do sedmi do večera a pak ještě v neděli dopoledne. Bylo to hodně zajímavé, i když to bylo specifikované spíše pro katechety. Sestra to měla hodně dobře připravené, střídala přednášky s částmi filmů, aktivitami ve skupinách, s písničkami a hrami. Navíc jsem tomu docela rozuměla, protože mluvila nepříliš rychle a hlavně srozumitelně. Pro mě to znamenalo taky příjemnou změnu týdenního programu. Taky jsem poznala nové lidi z oratoře Don Bosco, protože pro nás byl kurz společný.

A v neděli večer jsme dostali s padrema pozvání na večeři k patronům. Pochopila jsem, že to jsou dost bohatí lidé, kteří tady ve městě podporujou salesiány, jejich práci a sympatizují s nimi. Večeři pořádala jedna rodina, která vlastní obrovský dům v části města, kterou neznám. No a bylo to jako z nějakého amerického filmu. Sedělo se venku na verandě, na které byly připraveny krásně prostřené stoly se svíčkami. Celkově tam bylo asi dvacet lidí, protože kromě nás, tam byli i přátelé hostitelů, kteří rovněž salesiány znají a nejspíš je také podporují (jen tak pro zajímavost, byli tam manželé, kteří se jmenovali Jesús a Maria). Měla jsem pocit, jako bych se najednou ocitla v jiném městě, popřípadě státě…..například interiér domu byl úchvatný. Těžko se to popisuje, museli byste to vidět. Dokonce nás obsluhoval něco jako sluha. Prostě to byl úplný opak čtvrti kde máme oratoř. Ale tak to funguje všude, ne? Existují bohatí a chudí. Ale super na tom je to, že i když tito lidé bohatí jsou, tak dělají dobré věci. Tak asi tolik k víkendu….

V pondělí byl jako vždy komunitní den. Měli jsme schůzi v kanceláři, která je ve městě. Probírali jsme plány na tento rok, protože ne všichni jsme se zúčastnili společného plánování v srpnu. A večer jsme vyrazili na karaoke do jednoho baru. Bylo to super. Sice jsem se samotného zpívání neúčastnila, protože písničky byly převážně mexické, ale stálo to za to

A poslední informace tohoto článku bude, že mi přišla první pošta, respektive pohled! Trvalo to 12 dnů, což není vůbec moc, na to jaká je to dálka….

Poznámky ze všedních dnů

Tak jsem si říkala, že vám napíšu něco ze všedního dne, co mě třeba zaujalo a co jsem si říkala, že stojí za poznámku na blogu. Tak třeba něco o místní dopravě, protože ta mě fakt dostává. Za prvé kvalita cest. Ta je fakt strašná. Hlavní tahy se ještě dají, ale ty vedlejší…Už nikdy si nebudu stěžovat na cesty v česku. Jezdíme autem do oratoře každý den a můžu říct, že tak vyklepaná jsem ještě nebyla. Všude jsou výmoly, hrboly, takové ty “zpomalovače” a navíc ne všude je asfaltová cesta. Ale dobrý. Zvyknu si. Všichni se mě tady od začátku ptají, jestli mám řidičák a jestli umím řídit, takže to vypadá, že časem budu i přímým účastníkem tohoto provozu, ale to fakt až časem.

Dál mě zaujalo jídlo. To je opravdu moc dobré. Tedy pokud si to nedáte s chilli či salsou, které mi všichni nabízejí horem dolem a já zatím úspěšně odolávám, protože si nejsem jistá, zda by to můj žaludek snesl. Jako přílohy se jí ke všemu tortilly (takové bílé pšeničné placky), mají rádi hodně zeleniny a nebo ovoce. Takže třeba k obědu si dáte maso, rýži, tortilly, ananas, mango a tak podobně…Nevýhodou tohoto jídla je, že je dle mého názoru dost tučné a navíc večeře se třeba u nás konají až po příjezdu z oratoře což je kolem půl jedenácté. No a to asi moc zdravé taky není. Ale co už. Horší by bylo, kdyby mi tu nechutnalo

A například dneska jsem byla úplně nadšená z oratoře. Zatím většinou sleduju, jak to chodí, všude mě představujou, že jsem ta nová dobrovolnice, co neumí španělsky, ale tohle naštěstí děckám moc nevadí. Takže jsem dneska nastříhala pexeso, které jsem dovezla z ČR (protože jsem zrovna neměla žádný program a chtěla jsem něco dělat), zeptala se děcek, jestli chtějí hrát a už to bylo. Nevěřili byste, kolik srandy si užijete u pexesa a ani na to nepotřebujete jazyk. Prostě jsou věci, které jsou asi všude na světě stejné…..

A nesmím zapomenout na padreho Victora, se kterým jsem v oratoři. Je sice ze všech otců nejstarší (je mu asi 60), ale je hodně v pohodě. Sice se nemůžeme moct bavit, protože já většinou nerozumím a jen přikyvuju, ale třeba včera mi po cestě do oratoře koupil růži (to je jedna z dalších věcí, která mě tu překvapila; na každé křižovatce pobíhají tak tři, čtyři lidi a prodávají kytky, noviny, pití apod.) od jednoho týpka na křižovatce a dneska když jsme byli v obchodě, tak mi koupil anděla z drátu, ve kterém jsou čokolády….prostě je moc milý. Takže asi tak.

Jo a přidala jsem dalších pár fotek na rajče, tak se třeba můžete mrknout. Je tam i Činčán (normálně se myslím jmenuje Jorge), což je kluk z oratoře, je mu asi 10 a je takový můj průvodce. Všechno mi ukazuje, vysvětluje a baví se se mnou. A taky připravuju fotku nás dobrovolníků, jenže tu má Elena a nějak jsem ji ještě nedostala z jejího foťáku.

Mimochodem, včera byl Den nezávislosti Mexika, ale mám pocit, že tady se to slaví celý měsíc. V naší oratoři bude oslava v neděli odpoledne, tak jsem zvědavá co to bude. Chtějí, abych tam zazpívala nějakou českou písničku, takže kdybyste měli nějaký tip, určitě se ozvěte….