Blog původně o Portugalsku

MJS - Setkání salesiánské mládeže v Guadalajaře

Po dvou měsících pobytu tady jsem dostala možnost jet na setkání mládeže do Guadalajary. Z každé oratoře jeli tři zástupci a jako zástupci našich otců, kteří se setkání nemohli zúčastnit jsme jeli já a Marco. První otázka, která se řešila před odjezdem bylo, jak se na místo setkání dopravíme. Nakonec se zjistilo, že nejlevnější bude půjčit auto a tak jsme ve čtvrtek po obědě vyrazili v plném počtu i s řidičem do Guadalajary. Na místo jsme dorazili na druhý den, kolem poledne. Posledních pár hodin jsem měla pocit, že už nevydržím sedět, ale cesta byla jinak příjemná.

Setkání začínalo oficiálně ve čtyři hodiny odpoledne a tak jsme si vyhodili věci z auta a vyrazili do města (akce se nekonala přímo ve Guadalajaře, ale kousek vedle - město s názvem Tlaquepaque). No a musím říct, že to bylo něco úplně jiného než v Juarezu. Stromy, hezké centrum a tak podobně. Ale tím nechci říct, že by se mi v Juarezu nelíbilo, jen to bylo něco odlišného. I když všichni tady tvrdí, že Juarez je škaredé město. Tak jsme se procházeli, nakupovali, fotili se, prostě pohoda…..

Akci vám asi moc popisovat nebudu. Bylo to takové klasické setkání jaké bývá u nás. Probíraly se různé témata, představovala se Karta identity pro všechny střediska v naší provincii, pracovalo se ve skupinkách, hrály se hry, zpívalo se atd. Seznámila jsem se se spoustou lidí, byla jsem představená celému sálu jako dobrovolnice z Česka a taky jsem se samozřejmě ztrapnila, když jsem řekla, že jsem “byla” dobrovolnicí v Juarezu. Ale dobrý. Jedna skupina z Duranga se mnou strašně chtěla fotit, dělali se mnou interview a zajímalo je, jak se tu mám a co dělám. Taky jsem se konečně potkala tváří v tvář s padrem Javierem, který má na starosti dobrovolníky v naší provincii a se kterým jsem mailovala už v Česku a vyřizovala všechny potřebné věci. Večer po modlitbě nám vysvětlili, kde budeme spát a že ty skupiny, které mají vlastní auto posílají přespat na vzdálenější místo. Byli jsme unavení a představa noci v posteli byla hodně příjemná. Jenže problém byl v tom, že náš řidič zmizel i s autem a my se mu nemohli dovolat. Takže jsme jako poslední skupina zůstali ve středisku a čekali co s náma bude. Nakonec pro nás něco po jedenácté přijelo auto od skupiny ze Saltilla odvezlo nás na místo, kde jsme měli přespat u rodin. Bylo to moc fajn. Mile nás přivítali, rodiny si nás rozdělily, dali nám najíst, napít a pak už jen sladký odpočinek.

V neděli končilo setkání po obědě a my se dohodli, že si ještě prohlédneme centrum Guadalajary. Jedním slovem - krása! Miluju cestování a poznávání nových míst. Sice jsme tam nepobyli ani dvě hodiny, ale to podstatné z centra jsme viděli a stálo to za to. Každopádně domů se mi vůbec nechtělo. Výlet to byl perfektní a já jen doufám, že ne poslední.

El Día de los muertos aneb Památka všech zemřelých v Mexiku

Co u nás doma určitě nikde neuvidíte jsou oltáře, které se v Mexiku dělají na památku zemřelých. V oratoři to probíhalo následujícím způsobem: každá skupina, která se chtěla zúčastnit konkurzu o nejlepší oltář se musela zapsat v kanceláři se jménem mrtvého pro kterého chtějí oltář dělat. V sobotu se začalo s přípravami, protože samotný konkurz měl proběhnout v neděli večer po mši. Ilustrační foto na rajčeti.

Každý oltář se musí skládat ze spousty věcí a každá má svůj význam např. barevné papíry, pan de muertos (zvláštní pečivo-něco jako mazanec), cukrové lebky, květiny, ozdoby, kříže, sůl, jídlo a pití, které měl mrtvý rád, protože mexičané věří, že mrtvý přijde jíst s nimi, dále pak svíčky, fotografie mrtvého, pro kterého se oltář dělá a ta je postavena úplně nahoru. Po vyhlášení výsledků se mohlo sníst přinesené jídlo a tak jsme obcházeli oltáře a hledali, které jídlo je nejlepší.

V roce 1993, UNESCO prohlásilo mexický Den mrtvých za “nehmotné dědictví lidstva”. Myslím, že oslava tohoto svátku nemá ve světě obdoby. Jinak se prý slaví přímo na hřbitovech, kam rodiny donesou jídlo a pití a stráví většinou se svými zemřelými celou noc.