Blog původně o Portugalsku

Par dni volna stravenych v Mexicali a San Felipe

Po spouste mesicu jsem se konecne odhodlala rict rediteli komunity, ze potrebuju trochu volna a hlavne zmenit prostredi. Mou stastnou nahodou bylo, ze par lidi z oratore se prave touto dobou take chystalo pryc a pozvali me. Cilem nasi cesty bylo mesto Mexicali, ktere je take na hranicich s USA, ale vice na zapad a kde diky salesianskym hram mame zname, kteri se behem naseho pobytu postarali o vse, vcetne ubytovani.

Vyrazili jsme autobusem ve stredu v noci a cesta trvala 16 hodin. Krasne na tomto volnu bylo to, ze jsme nemuseli delat absolutne nic. Prijeli jsme, na autobusovem nadrazi nas cekali nasi hostitele a odvezli nas domu. Trochu jsme si odpocinuli, poznali orator a druhy den odpoledne jsme asi s 10 dalsimi cleny rodiny, kteri mezitim prijeli vyrazili na plaze v San Felipe, ktere jsou zhruba 2 hodiny cestyz Mexicali. Vezli jsme sebou spoustu veci mezi jinymi take motorove ctyrkolky. Jiz zminena rodina ma v San Felipe pozemek (ne primo na plazi, ale i tak velice blizko). Je to takova oplocena piskova zahrada, kde nic neni, jen sprcha a zachod a maly karavan. Dorazili jsme az vecer, takze jsme postavili stany, navecereli se a jelikoz kluci chteli vyzkouset ctyrkolky, jeli jsme je otestovat spolu s auty a dzipem na piskove duny. Druhy den rano, pote co se vsichni clenove vypravy osprchovali a trvalo to dlouho, jelikoz nas bylo kolem dvaceti jsem vyrazili na plaz. Urcite to nebyla jedna z nejhezcich plazich, ktere jsem kdy videla, ale jelikoz pro me, je dulezite jen to more, stacilo mi to. Na plazi jsme blbnuli takrka cely den, uzili jsme si vodni atrakce, nechali se zahrabat do pisku a tak podobne. Vecer jsme se my prislusnici mladsi generace vyrazili bavit na mistni diskoteku.

A dalsim dnem nas pobyt koncil, protoze byla nedele. Rano jsme se opet vsichni osprchovali, sbalili stany a vsechny veci a vyrazili zpet do Mexicali.Nakoupili jsme par darecku, abychom se nevratili z prazdnou a abychom se odvdecili nasim hostitelum, pripravili jsme veceri tohoto dne a to pro Juarez typickou diskadu. Pak uz jsme si jen pobalili zbytek veci a v 11 hodin vecer nasedli do autobusu smer Juarez.

No a tak jsem prozila svych par dni volna, poznala spoustu novych lidi a odpocinula si. Trochu neuveritelne na tom je, ze vsichni tady se divili, jak je mozne, ze ja mam taky prazdniny. Asi neni normalni, ze by dobrovolnici mohli mit taky nekdy volno. No co uz. Myslim si, ze volno potrebuje kazdy.

Dva kluci, které jsem znala….

Původně jsem myslela, že o tomto psát ani raději nebudu, ale vzhledem k tomu, že to pro mě bylo docela hluboké, tak o tom napíšu. V neděli jsme měli oslavu 17.výročí oratoře. Bylo to náročné taky kvůli horku, ale akce se povedla, přišlo hodně lidí a všichni jsme si to užili. Jenže pro mnohé oslava nekončila v oratoři….

V pondělí ráno mi volali, že v noci zabili v jednom baru ve městě tři kluky z naší kolonie. Dva z nich jsem znala. Ten první měl přezdívku Fantoche a bylo mu 26 let. Naposledy jsem ho viděla na oslavě dalšího kluka, na které jsme byli s Pablem. Tam to bylo moc fajn, povídali jsme a tak vůbec. Bohužel měl problémy se zákonem, no a tady v Juarezu to s těmito lidmi většinou končí tímto způsobem. Toho druhého, Guiriho si poznala až z fotky na tričku. Jednou jsem s ním měla lehký problém večer na hřišti, protože tam pil pivo a tvrdil mi, že to pivo není a mluvil se mnou docela drsně, až jsem myslím nakonec odešla. Když mi řekli co se stalo, byl to zvláštní pocit, zvláště proto, že jsem věděla o koho jde.

Dneska odpoledne měli tito dva pohřeb v oratoři. Tak jako jsou mexičané strašně nedochvilní, na pohřeb, který se měl konat ve dvě hodiny odpoledne dorazili o hodinu dříve. Sešla se snad celá kolonie. Většina lidí měla na sobě tričko s fotkami těch dvou. Rakve postavili doprostřed hřiště, tam se všichni shromáždili, přijelo jedno auto, které mělo uvnitř reproduktory a pouštěli muziku. Známí těch kluků sehráli tzv. fotbalové utkání na rozloučenou a poté se všichni odebrali do kostela na mši.

Co se mi na tom pohřbu líbilo bylo kázání padreho. Řekl, že je z toho hodně smutný, protože se to stát nemělo a nemuselo a že Bůh tohle nechce a ani nás netrestá. Tyhle věci se dějí proto, že lidé nemají rádi ty druhé, své bližní, starají se jen o své dobro a svůj prospěch a mají rádi jen sami sebe….A já v tom vidím velký kus pravdy. Bůh nás netrestá. To my trestáme sami sebe kvůli špatným rozhodnutím, které mnohdy děláme.

Na závěr chci napsat, že se nemusíte bát, že by se mi tady něco mohlo stát. Mafie tu existuje a je početná, ale jestli někoho zabijí, je to na 99% právě z důvodu, že byl zapleten do něčeho protizákonného. Díky tomu, co se stalo v naší kolonii, kde máme oratoř jsem si uvědomila, jak moc je důležité to, co tu salesiáni dělají a také existence oratoří a jsem ráda, že tady jsem a že jsem zapojená do tohoto projektu.

Intersalesianos aneb Salesiánske hry v Juarezu

Tak jako v Evropě se i v Mexiku pořádají jednou za rok salesianské hry. Letos jsme se stali pořádajicí delegací a tak jsme od ledna meli jednou tydne pravidelne porady a chystali tuto velkou akci. A co to vlastne salesianske hry jsou? Je to setkani salesianskych delegaci z ruznych mest pri sportovnim turnaji a pri kulturnich vystoupenich. Nejde o to kdo vyhraje turnaj nebo kdo je lepsi v tanci, ale o souziti, poznani novych pratel, jinych oratori a tak podobne.

Setkání trvalo tři dny a hlavním cílem bylo soužití mladých lidí, kulturní prezentace a sportovní soutěž ve volejbalu, basketbalu, fotbalu a malého fotbalu. Přijely delegace z Tijuany, Mexicali, Los Mochis, Nuevo Laredo, Irapuato, Huatabampo, San Luis Potosí a Nogales a samozřejmě nejdůležitější delegace z Juarezu!

Stát se členem delegace není ale nic jednoduchého. Můžete se buď stát součástí některého ze sportovních týmů, nebo patřit k některé taneční či jiné kulturní skupině a nebo být tzv. fanouškem a podporovat ty, kteří hrají. Kromě jiného je také důležité dodržovat některá pravidla, jako třeba účastnit se nedělních mší, každotýdenního setkání delegace (začíná tak v lednu), tréninků, koupit si uniformu a tak podobně.

A jak probíhaly samotné hry? Začaly slavnostním zahájením, představením delegací, proslovem biskupa, ředitele místní komunity a dalších důležitých osob, nemohlo chybět ani zapálení olympijské pochodně, hymna a kulturní prezentace taneční skupiny. Další den následovalo sportovní klání a večerní kulturní zábava. Poslední den následovaly semifinále a finále, vyhodnocení a rozloučení. Za touto akcí stálo neskutečné množství práce a lidí, kteří toto vše pomáhali organizovat. Mě to přineslo obrovskou zkušenost, poznání spousty zajímavých lidí a možnost potkat ty, které už možná znovu neuvidím. V naší oratoři se díky těmto hrám vytvořila nová skupina mladých, se kterými chceme pokračovat v práci a přípravách, abychom mohli příští rok vyrazit do Irapuata na další ročník těchto her.

Velikonoce

Tak jako Vánoce byly jiné než doma, tak i Velikonoce v Mexiku znamenaly hodně zážitků o které jsem se rozhodla podělit.

Začnu asi Květnou nedělí, protože na tu jsme připravovali prodej “kočiček”, které jsme vyráběli z palmových listů. Mše probíhala následujícím způsobem a to tak, že všichni kdo chtěli jsme se sešli asi 500 m od oratoře, tam padre začal mši a pak jsme šli průvodem za doprovodu scholy až do kostela.

Na zelený čtvrtek se nic až tak extra nedělo. Připravovali jsme  velký salon na večerní adoraci a taky kostel a květiny. Odpoledne jsme se sešli na mši spolu s dvanácti kluky, kteří byli oblečení v bílých tunikách a představovali apoštoly. Mše probíhala jako u nás a po mši jsme šli všichni v průvodu do velkého sálu, kde již byl připraven oltář pro nejsvětější svátost a tam jsme měli otevřenou adoraci až do půlnoci.

No a s Velkým pátkem přijde to zajímavější. V 11 hodin dopoledne začala živá křížová cesta, kterou připravily děcka z biřmování jako divadlo po naší kolonii. Řekla bych, že nejen pro mě to byl silný zážitek. Vidět jak doopravdy bičují vojáci představitele Ježíše a jak za ním jdou v průvodu lidé, jak jej potkávají ženy a jak padá pod křížem. Kdo to nazažil si to může asi těžko představit, ale bylo to opravdu silné. Odpoledne jsme měli velkopáteční obřady a pak jsme šli průvod v tichu tou stejnou cestou jako ráno při křížové cestě s bubny a s pannou Marií na nosítkách v čele.

A v sobotu začaly pravé oslavy. Ráno se sešli ti, co chtěli vyrazit na výlet v oratoři. Bylo nás docela hodně,  protože přišly děcka, rodiče, katechetky, mladí ze skupiny Josuga atd. Cesta na skálu s křížem, která je vidět z oratoře trvala asi hodinu a vzhledem k tomu, že již od ráno svítilo slunce, pěkně jsme se zapotili, ale výhled a celková akce stála za to. No a večer slavná mše se čtyřmi křty.

Na tyhle Velikonoce asi dlouho nezapomenu, protože byly netradiční a pěkné a zajímavé

FOTO VIZ. RAJČE

Výlet s děckama do parku a kempování na poušti

Spousta lidí mě urguje, abych napsala něco na blog a minulý víkend se udály celkem zajímavé věci, o kterých jsem se rozhodla napsat něco víc.

Takže v pátek jsme se děckama z naší jednotřídky vydali do parku Chamizal, udělat si piknik, zahrát si nějaké hry a být spolu.  Bylo to moc fajn, taková příjemná změna. Kromě děcek a mě s námi ještě byla naše sociální pracovnice a třídní učitelka Rocio, což je zároveň sekretářka oratoře. Abychom se také trochu vzdělávali a nikdo nemohl říct, že jsme si jen tak váleli šunky v parku, navštívili jsme na závěr naší akce muzeum.

No a v sobotu ráno začal dlouho očekáváný “Camposavio” na ranči blízko pouště Samalayuca.Bylo to setkání skupiny Amigos de Domingo Savio (děcka ve věku 12-17 let) všech tří oratoří a také z farností, kde tato skupina taky existuje. Děcek bylo přes 100, každá oratoř nebo farnost si měla dovézt jídlo, stany a vlastně všechny potřebné věci na kempování. Program byl velice pestrý, od her a soutěží, přes výšlap na poušť, večerní táborák a záverečnou mši. Přes noc byla strašná zima, vůbec jsme si nepřipadali jako na poušti, ale v neděli už bylo zase horko, až jsem si spálila obličej a tak jsem byla ještě dva dny rudá a všichni se mi smáli. No co už. Jednou jsem bílá evropanka a tak už to taky zůstane, i když si myslím, že s přicházejícím horkem se opálím pěkně do hněda :-)  Každopádně kempování na poušti byla hodně zajímavá zkušenost, kterou vím, že si příští měsíc zopakuju se skupinou Intersalesianos.

Pokud chcete vidět fotky, tak ty jsou na rajčeti. A co připravujeme v těchto dnech? Příští týden budou Velikonoce, takže připravujeme katechezi pro mladé, mše a myslím, že po těchto svátcích bude zase o čem psát, protože to bude jistě jiné než v ČR.  Mějte se krásně!

Kdy skončí zabíjení v Juárezu

Jak asi všichni nevíte, je tomu asi 14 dní, kdy tady na jedné oslavě, kam vtrhli ozbrojení muži,  zabili 15 mladých lidí a studentů (věkově přibližně mezi 14-20 lety) , kteří se prostě jen tak bavili a slavili. Juárezem to celkem otřáslo, i když je zvyklý na každodenní vraždy a zabíjení lidí není nic výjimečného. Spousta rodičů se bojí pustit svoje děti kamkoliv, protože asi neexistuje místo, kde může být člověk stoprocentně v bezpečí.

Včera se uskutečnila v oratoři Lupita mše, za tyhle mladé lidi. Koncelebroval biskup Renato a přišlo opravdu spousta mladých, jednak z oratoří, ale také z různých farností z celého města.

Minulý týden poctil město návštěvou prezident Felipe Calderón, aby hovořil o násilí a válce drogových gangů, což byla podle mého názoru reakce právě na to co se stalo na již zmíněné studentské oslavě. Spousta lidí mu má za zlé, že se stávající situací nic nedělá. Osobně to nemohu posoudit. Co vím je, že zde vláda poslala 2000 vojáku na jaře roku 2009, ale situace je stále stejná. Zabíjení a vraždy pokračují a navíc dle mého názoru roste i odpor k policii, která se ne vždy drží svých pravomocí. Pro mě zůstává otázkou, kdy skončí násilí v Juárezu a co se pro to musí udělat. Nemám strach tady žít, ani že by se mi něco mohlo stát, protože kdybych tento strach měla, asi bych tu nemohla zůstat a pracovat, ale situace, která tady panuje mi přijde dost těžká. Pokaždé když vidím ozbrojené vojáky se svými samopaly na autech si uvědomím kde žiju a že jsem vděčná za to, že v mé zemi, ačkoliv máme také spoustu problémů a ani násilí se nám nevyhýbá, mohu chodit svobodně po ulicích, že mě nekontrolují vojáci ve městě nebo kdykoliv, když chci opustit hranice města a že Ostrava není jedno z nejnebezpečnějších měst světa.

Setkání dobrovolníků v Tijuaně

Tijuana je město na západním cípu Mexika a je také hranicí s USA. Prvních pár dnů v lednu jsme měli rezervováno pro setkání dobrovolníků z naší provincie. Cesta autobusem byla opět dlouhá ač se nezdá, že je to tak daleko. Navíc nás asi třikrát zastavovali vojáci a prohlíželi zavazadla a autobus. Naštěstí po 18 hodinách jsme se s klukama ocitli v Tijuaně, kde už nás čekal jeden z místních mexických dobrovolníků. Kromě nás tří z Juarezu dorazili ještě dva kluci z Los Mochis a samozřejmě místní.

Co se týče salesiánů, tak ti mají v Tijuaně 6 oratoří a momentálně 11 dobrovolníků - 6 z Rakouska, 4 mexičany a jednoho čecha. První den jsme byli na exkurzi po všech oratořích, abychom věděli jak to funguje v jiném městě. Pro mě to byla dost zajímavá a inspirativní zkušenost. Druhý den jsme měli něco jako zamyšlení v jednom klášteře asi 30 km od města. Nejenže tam bylo moc hezky, ale dostali jsme možnost zamyslet se nad tím, co jsme zatím ve své dobrovolné službě prožili a co bychom ještě chtěli udělat či změnit. Večer po návratu jsme byli poctěni návštěvou exdobrovolníků, kteří nám přišli sdělit něco ze své zkušenosti. Třetí den následovalo promyšlení našeho životního plánu a tím celé setkání skončilo. Vlastně pro nás ještě ne. Odpoledne nás ředitel tijuanské komunity vzal na prohlídku města, pláže a jiných zajímavostí Tijuany. Čas strašně rychle utekl a my se ve čtvrtek dopoledne ještě vydali s klukama z Los Mochis do kina a pak už každý do svého města.

Když jsme odjížděli, tak jsem si uvědomila jaké mám štěstí, že jsem zrovna v Juarezu. Jednak proto, že komunita v Tijuaně je na můj vkus příliš velká a dobrovolníci z Rakouska jsou dost zvláštní. Takže ARRIBA JUAREZ!!!

Vánoce - tentokráte v Mexiku

Můj původní plán na Vánoce byl takový, že mě pozval Marco (dobrovolník ze Saltilla) k sobě domů, abych strávila Vánoce s jeho rodinou. Potom přišla Elena s nápadem, že bych mohla jet s ní do Mexico D.F a poté do Oaxacy, kde má rodinu a být s ní ještě o jeden týden více. A protože se mi tento nápad zalíbil, začaly jsme plánovat cestu a tak podobně. Abyste měli trochu přehled kde jsem to vlastně byla, přidám zde mapu Mexika.

Vzhledem k tomu, že cesta autobusem do Mexico city byla výrazně levnější než letadlem, ale o to delší, rozhodla jsem se absolvovat jednu cestu autobusem a vrátit se letadlem. Na co si musím dát příště pozor, až tady zase někdy pojedu autobusem je nesedět vzadu, kde je toaleta. Prvních pár hodin je to v pohodě, ale vydržet 24 hodin těsně vedle toalety je dost náročná záležitost. Ale přežila jsem to a na autobusovém nádraží v Mexico city mě čekala Elena se svým mexickým přítelem Alejandrem.

První dva dny jsme si rezervovaly na poznání hlavního města mexické republiky. Doprovázel nás padre Juan Carlos Quirarte-salesián a jak by řekla Elena “super buena honda”. A co jsme viděli v hlavním městě? Tak v první řadě náměstí Zocalo s katedrálou, muzeum antropologie, hrad Chapultepec,  muzeum Dolores Olmedo, kde jsou k vidění obrazy známé Fridy Kahlo a Diega Rivery. Taky jsme jedli ve známé restauraci Taco de Tacuba. Bydlely jsme střídavě u přítele od Eleny a v domě Juana Carlose, ve kterém ubytovává studenty.

Poté jsme se autobusem přesunuly do Oaxacy (přibližně 7 hodin cesty). Tato cesta už nebyla poznamená páchnoucím záchodem a co víc, příroda na jihu je nádherná - obrovské hory, kaktusy a krásné počasí (celých pět dnů v Oaxace jsme měly sluníčko, nebesky modrou oblohu a teploty přes třicet stupňů).

V Oaxace nás čekala rodina od Eleny (resp. strýc, který je španěl s tetou a oba jsou moc sympatičtí lidé). Elena mě už předem varovala, že její rodina je hodně bohatá, že bydlí ve velkém domě s bazénem a tak podobně, ale stejně mě dům po příjezdu překvapil. Jako hosty nás ubytovali v zahradním domě, který jsme měly celý pro sebe. Na Štedrý den jsme byli s dalšími členy rodiny na večeři v dost nóbl restauraci a pak jsme do šesti do rána seděli s nějakými příbuznými u nich doma. Další den jsme vyrazily na obhlídku Oaxacy. Nejprve jsme navštívily nejtlustší strom na světě v Tule a centrum Oaxacy, další den zbytky pyramid Monte Albán a Mitla. Bratranec od Eleny nás v sobotu vzal na party, takže proběhla i trocha společenské zábavy.

No a vlastně to všechno uteklo strašně rychle a nastal čas loučení. Ani nevím jak a zase jsem seděla vedle Eleny v autobuse, který nás odvážel zpět do Mexico city. Tam jsme se rozloučily s nadějí, že se uvidíme buď ve Španělsku nebo v ČR a já pokračovala na letiště a odtud do Juarezu. A tak skončily moje vánoční prázdniny.

Zítra odjíždíme s bráškama dobrovolníkama na setkání dobrovolníků do Tijuany, kde se taky uvidím s Vláďou, což je dobrovolník od nás, který působí v Tijuaně. No aspoň bude zase o čem psát

Prosinec-měsíc kdy se toho hodně dělo

Začnu asi tím, že prvního prosince se začalo s růžencem. Pro lepší pochopení: se sekretářkou jsme sehnaly lidi-koordinátory, kteří nám chtěli pomoct s organizací růženců a každý koordinátor si udělal skupinu, se kterou po dvanáct dnů měli růženec. Každý den u někoho jiného, přijít mohl kdo chtěl a po růženci následovalo pohoštění u osoby, u které se konal růženec. Já jsem chodila na růženec převážně se spolčem Josuga a musím říct, že to byl vždycky zážitek, taky třeba proto, že většina domů, které jsme navštívilibyly maličké a nás se většinou sešlo deset až dvacet A co je asi nejzajímavější, růženec se konal vždy s obrazem Panny Marie Gaudalupské, který se posvětil 1.12. při mši a pak zůstal po růženci v domě, kde se konala sešlost a druhý den se jako první věc, šlo v procesí pro obraz a pak do dalšího domu na růženec. Růžence skončily 12.prosince slavnostní mší, na které hráli Mariachi- typická mexická hudební skupina s tradičním oblečením.

Prosinec je taky měsíc Posád, tedy oslav Vánoc. Posády mají snad všechny skupiny v oratoři. Pro nás byla asi nejdůležitější posáda zaměstananců všech tří oratoří s rodinami. Měli jsme propůjčený sál, od jednoho z našich sponzorů a akce to byla velkolepá. Kromě těchto oslav jsme taky slavili narozeniny-já a Sergio. Kluci v oratoři mi udělali překvápko, koupili mi dort a tak jsem slavila víckrát.

S komunitou jsme jeli slavit vánoce do města Chihuahua společně s komunitou z Chihuahua a Los Mochis. Poobědvali jsme, měli mši svatou, poté takové kulturní odpoledne a pak jsme navštívili jednoho kněze - maronitu (původem z Libanonu) a jeho farnost, protože je přítel salesiánů v Chihuahua a jeho církev, která je částí církve katolické je dost zajímavá. Pokud byste chtěli vědět víc, klikněte na tento odkaz http://cs.wikipedia.org/wiki/Maronitsk%C3%A1_katolick%C3%A1_c%C3%ADrkev

S děckama z projektu Horario Extendido byli na pizze, jako odměna za půlroční práci.

Taky se slavilo 15 let založení oratoře Lupita, což byly oslavy, které se konaly celý víkend a jedna paní z oratoře nám s Elenou půjčila mexické šaty, ve kterých jsme se potom fotily.

A jedna sponzorská skupina z El Pasa nás dobrovolníky pozvala na večeři, aby nám dali dárky a dozvěděli se něco více o tom, co děláme. (jako dárek jsme dostali takové “ruské” čepice, šály a rukavice )

A o tom co se dělo o Vánocích se dozvíte v příštím článku

Když v Mexiku sněží…..

tak zavřou školy, zruší lety a mexičané jsou z toho na rozpacích. Mě to tak hrozné a neuvěřitelné nepřišlo, protože přece jenom je prosinec a tak jsem si připadala jako doma, když začalo sněžit a měla jsem chuť vzít prkno a vyrazit na hory….. No ale je dobře, že sněžit přestalo, protože v Juarezu mají dost špatnou kanalizaci a když sníh roztál, spousta cest byla pod vodou a autem se dalo projet jen s obtížema a taky proto, že v oratoři nemáme topení.